161>88: recenze

Antifašistická akce přihodila další díl do skládačky odporu proti neonacismu. Po jejích projektech v rámci subkultur, aktivitách ve street-artu atd. jde tentokrát o film. Docela dost jsem se na něj těšil, přeci jenom naše hnutí v Česku má ohledně videa a filmu co dohánět a až na pár nesmělých pokusů u nás na tomto poli nikdo nic nedělá.

Jedním z problémů AFA je, že si sami nasadili hodně vysokou laťku. Jejich výstupy, ať už si o jejich vhodnosti či přiměřenosti můžeme myslet cokoliv, jsou vesměs hodně kvalitní. Jejich projekty tak vždy budí nejvyšší očekávání a co by jinde mohlo být přijímáno s nadšenými ovacemi, je u AFA průměrem. Možná i to je důvodem, proč mě film 161>88 zklamal. Své místo však určitě má.

Film si vzal za úkol zmapovat historii pouličního antifašistického odporu po roce 1989. Jako formu zvolil komentovaná sestřih televizních zpráv, což je z mnoha důvodů poměrně problematické. Hlavním důvodem je to, že korporátní média z logiky věci zajímá jen spektakulární konflikt, krev, násilí.

Vezměme si jako příklad právě proběhlé Akční dny. Kdyby za deset let dělali antifašisté podobný projekt, ve filmu se objeví akčně sestříhaná reportáž o konfliktu na Můstku a pěti zraněných. O tom, že čtyři dny před tím byly nabité dalšími akcemi, panelovými diskusemi se zahraničními hosty, festivalem na náplavce, fotbalovým turnajem na Strahově atd. by se budoucí generace nikdy nedozvěděli… Zůstal by jim v paměti incident, který za zmínku ani nestojí.

A takových míst je ve filmu hodně. Například demonstrace proti zasedání MMF a SB v Praze v roce 2000 se scvrkne na v podstatě náhodný střet s několika chudáky na Hlavním nádraží. O tom, jak obrovsky pozitivní roli hrála AFA a černý blok během protestů proti zasedání NATO se nedozvíme už vůbec nic atd.

Takový přístup zamezí nejvíc právě u AFA, protože to je právě ona, která se skutečně snaží hledat různé cesty odporu proti neonacismu – některé jsem zmínil v úvodu, mezi další patří výstava o obětech neonacismu nebo festival MayDay, na jehož přednáškovou část dokázala dostat kvalitní zahraniční hosty a významně tak přispěla tak k odstranění intelektuální zatrnulosti českého hnutí.

Těmto aktivitám ale film naneštěstí věnovaný není. Surfuje po vlnách mediálního zájmu, nestaví se jim. Tři komentátoři (Jakub Polák komentuje historii devadesátých let, Ondřej Slačálek historii první dekády a několik příspěvků má jeden z aktivistů AFA) pouze zasazují střety do širších souvislostí, ale do hloubky činnosti antifašistického hnutí nejdou. Přitom to jsou právě aktivity mimo zájem korporátních médií, které tvoří páteř antifašistického hnutí.

Docela by mě zajímalo, proč AFA zvolila zrovna tento způsob.. Proč ve filmu nezazněl hlas více osob, proč dostal tolik prostoru univerzální řečník s názorem na všechno Ondřej Slačálek a ne třeba pamětníci, kteří by nabídli i jiný pohled než ten skrz televizní kameru, proč nebyly více použity vlastní záběry, kterých musí být minimálně od roku 2000 dost a dost, proč ve filmu nemluví žádné ženy, proč nebyla připuštěna kritika směřování AFA…

Film ale není politickým manifestem, jakkoliv se u výtvoru radikální organizace asi oprávněně čeká, že bude tuto organizaci reprezentovat. Film je především uměním a tudíž je zcela na tvůrci, jaký postup, techniku či žánr zvolí. AFA zvolila cestu historií skrz optiku korporátních médií – pokud vás tedy zajímá oficiální historie antifašistického hnutí, ta, kterou byste vyčetli v pravidelných zprávách o extremismu, na film se podívejte. Ale nic víc od něj (naneštěstí) nečekejte…

This entry was posted in Kultura and tagged , . Bookmark the permalink.

13 Responses to 161>88: recenze

Leave a Reply

Your email address will not be published.