Direct Action: Paměti ozbrojené revolucionářky osmdesátých let I.

Pokud se mluví o ozbrojených městských guerillách, zpravidla se jedná o marx-leninistické skupiny, typicky německou Red Army Fraction nebo italské Rudé Brigády. Ale hnutí městských guerill v osmdesátých letech bylo z politického hlediska mnohem širší a obsahovalo i skupiny anarchistické.

Ann Hansen, bývalá členka jedné takové skupiny – kanadské Direct Action – sepsala o době strávené v městské guerille paměti. Protože Direct Action byla skupina úzká (nikdy ji netvořilo více než pět lidí) a Ann Hansen patřila k jejích zakládajícím členkám, vykresluje nám v knize úplnou historii takové skupiny, od úplných počátků přes řešení všech praktických problémů až po její rozprášení policejním zásahem.

Kniha začíná stručnou osobní historií Ann Hansen a vývojem jejího politického myšlení. Pokud politologové a různí další experti rádi označují teroristy" a teroristky" za duševně narušené podivíny a podivínky a psychopaty a psychopatky, měla by tato kniha patřit k jejich povinné četbě. Aktivistkou ozbrojení guerilly se člověk stane docela přirozeným procesem, pomalým a postupným vývojem.

Člověk se nejprve stane aktivistkou sociálního hnutí, protože ho pálí některé problémy, které současný systém z principu řešit nemůže, protože je přímo způsobuje. Začne většinou u legálního veřejného aktivismu. Ale po poznání, že nenásilný protest znamená pouze hru podle pravidel, které určuje ten, proti kterému stojí, je další zastávkou na cestě ilegální přímé akce. A pokud do koktejlu přimícháte příklad v podobě úspěšných ozbrojených hnutí jinde ve světě, ať už jde o městské guerilly v jiných západních zemích, nebo o velká ozbrojená hnutí ve třetím světě, je k sáhnutí po zbrani již jen malý krůček.

Největším problémem ozbrojené městské guerilly v západní zemi byla pochopitelně její nutná izolovanost. Direct Action si to uvědomovala a intenzivně diskutovala, nicméně řešení nikdy nenašla. Zůstala proto pouze malou skupinou bez návaznosti na širší sociální hnutí.

Direct Action v akci

Direct Action ke svým akcím používali dynamit, ukradený silničářům, kteří ho používali na ražení nových silnic. Jejich první akcí byl bombový útok na kontroverzní stavbu vedení vysokého napětí Cheekeye-Dunsmuir v květnu 1982. Stavba byla dlouhé roky kritizována nevládními organizacemi a konala se proti ní řada demonstrací a jiných protestů. Při útoku na nedokončené 500kV trafostanice byla způsobena velká finanční škoda, zdržení stavby a k celému projektu byla znovu přilákána pozornost.

Zároveň samozřejmě došlo k velkému zájmu represivních složek, ve kterých vypukla panika. Nicméně, Direct Action byla složená z inteligentních a vzdělaných aktivistek a aktivistů; nešlo o primitivní kriminální gang z ulice. Svou akci měli dopodrobna naplánovanou a ke každému aspektu měli nastudováno spousty literatury. Ann Hansen v knize se smíchem připomíná, že zatímco kriminálnice a kriminálníci prochází školou života a ulice, oni se učili krást auta (nutná pro transport, únik z místa akce atd.) – poněkud typicky – z knih…

Policii tedy nenechali jedinou stopu a jí nezbylo nic jiného, než čekat na jejich chybu – a tedy další akci. Naneštěstí se dočkali. Direct Action se v říjnu 1982 rozhodli provést bombový útok proti továrně Litton, ve které se montovaly naváděcí systémy vojenských raket.

Ačkoliv měli precizně připravený plán, který počítal s tím, že přivolaná policie vyklidí areál továrny před výbuchem (při přípravě plánu se poučili i z chyb, které udělala německá RAF při útoku na budovu nakladatelství Springer), z nikdy nezjištěného důvodu došlo k předčasnému výbuchu a těžkému zranění několika zaměstnanců továrny; jeden z nich přežil jen zázrakem.

Litton byl pro Direct Action katastrofou. Nejen, že se jim nepodařilo narušit provoz v továrně, ale navíc proti sobě popudili veřejné mínění a maximálně zintenzivnili úsilí represivních složek o své dopadení. A kvůli panice, která na ně díky zkažené akci dopadla, začali vršit chyby.

Pak už bylo jen otázkou času, kdy zaklapne klec. Téměř kompletní sestava Direct Action se o měsíc později ještě podílela na akci Wimmin´s Fire Brigade, při které bylo vypáleno několik obchodů pornografického řetězce, distribuujícího materiály zobrazující znásilňování a zneužívání žen. V té době už ale byly sledováni a odposloucháváni policií.

 

 

=> dokončení recenze zítra

 

 

 

 

This entry was posted in Čtenářský deník and tagged , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published.